Co je kanafas?

Kanafas se stal mým profesionálním osudem. Lidé se mne často ptají na jeho definici. V nějaké podobě se s ním setkali například na českých chalupách nebo krojích a udivuje je, že i svou současnou produkci látek prezentuji jako kanafas.

V následujícím článku chci objasnit, jak se dá dívat na kanafas z pohledu historie, textilní technologie a z pohledu výtvarného.

Z historického pohledu je kanafas barevně pruhovaná či kostkovaná tkanina, která se tkala na našem území po domácku od 18. století (od roku 1740 bylo tkaní prohlášeno mimo města za svobodnou živnost). Používala se převážně na ložní prádlo a oděvy, ale i jinak. K její „univerzálnosti“ patří totiž i oboustrannost. Byl to takový „domácí chléb“ mezi ostatními tkaninami.

Po odborné stránce se problematice kanafasu věnovala PhDr. Jitka Staňková, etnografka, která má ve svých článcích a v publikaci „České lidové tkaniny“ jeho původ historicky doložený, včetně jeho materiálových “přestupů” z konopí (canabis sativa)  na len, a pak do bavlny, která se používá v dnešní době na kanafas nejvíce.

Připojme nyní hledisko technologické, které definuje kanafas jako látku pestře tkanou, „střední gramáže“. 

Střední gramáž je  definovaná velmi „volně“, cca od 160 do 300 gramů na metr čtvereční. A je nutno upozornit, že při stejné gramáži 160g/m2 můžete mít tkaninu hrubou, ale i jemnou, tlustou i tenkou, štajfovatou i splývavou.

Konstrukce tkaniny je dána jemností (pevností) příze a hustotou tkaní (dostavou). Bohužel znalost gramáže bez informace o počtu nití v osnově a útku (někde se uvádí počet nití na cm2 nebo na palec) a bez znalosti síly příze (průměr celého svazku vláken v přízi, jednotkou je TEX) není dostatečná. 

Kdo se  zajímá o látky ví, že výrobci mohou zásluhou současných technologií tvořit jemnější a lehčí konstrukce tkanin zásluhou nových typů spřádání přízí.

Tento fakt dokazuje i vývoj gramáže kanafasu:
U historicky zachovalých vzorků z 19. stol. je dostava 13 až 20 nití/cm (gramáž kolem 300g/m2).

Kanafas, vyráběný již průmyslově pro prodejny Krásná Jizba v druhé polovině dvacátého století, měl 28 nití/cm, gramáž 160g/m2.

Začátkem jednadvacátého století přichází další vývoj:
Tkalcovna Postřekov přichází s kanafasem, který má 26 nití/cm ( gramáž 177g/m2) a v tkalcovně v Ústí nad Orlicí vzniká konstrukce s osnovní dostavou 32 nití/cm a gramáží 120 g/m2. Tkanina byla jemná a přitom stejně pevná.

Tato na omak příjemnější i na údržbu snadnější (žehlení) kvalita si našla mnoho nových zákazníků. Tkanina patří již do kategorie „lehká gramáž“, avšak ostatní atributy, technologie výroby, materiálové složení a především charakter vzorování, si látka zachovává. Na otázku, zda je to ještě kanafas, se přikláním k názoru, že ano, s přívlastkem vylehčený, lehký nebo jemný.

V roce 2015 jsem zkusila přejít z bavlněného kanafasu zpět na lněný, který mnoha svými vlastnostmi vítězí nad bavlnou. Kromě užitných vlastností je to také způsob pěstování vlákna. Přidávám se k zákazníkům, kteří jdou cestou zero waste.

Ještě pár slov k designu kanafasu. Kanafasová látka byla vždy vzororvaná obarvenými přízemi, to ji odlišuje od pláten jednobarevných (barvených v kuse). Vzor, odborně dezén je tvořen alespoň dvěma barvami.

V základě je jedna nit nejtenčí pruh, a můžeme ji nazvat jednotkou vzorování. 
Střídají-li se barvy po jedné niti, vzniká melanž (známe také pod pojmem bikolor, falešné uni).

Takto vzorované tkaniny, kde se ve vzdálenosti půl až jednoho metru barevné body v oku slévají do jednolitého odstínu, nejsou vnímány jako typický kanafas, ale logicky sem z technologického hlediska patří, pokud je ze stejného materiálu a je vyráběn stejnou technologií, takže se pak chová stejně (srážlivost atd.)
Potřeba kombinovat nebo doplňovat výrazný vzor jednobarevnou plochou, zvláště u oděvu, si vynutila móda od osmdesátých let a poptávka u oděvářů stále stoupá. Kombinovat totiž látku obarvenou „v kuse“ s látkou pestře tkanou není ideální. Látka, která se barví až po utkání, se projevuje jinak (struktura tkaní je zastřená, barvou potlačená). Proto se v případě potřeby jednobarevné plochy používají tyto minimalistické dezény, které si v sobě naopak nesou kouzlo střídání barev, měňavosti a ušlechtilosti samostatně obarveného vlákna.

Dvě nitě už tvoří drobný proužek… dvě nitě v osnově a dvě nitě v útku tvoří vzor, který je známý spíš pod pojmem pepito.

NUTNO ZMÍNIT, že jsou-li tyto výše popsané dezény z jiného materiálu (než bavlny nebo lnu), např. z vlny nebo polyesteru, pak to kanafas není. Právě u „pepita“ se to dost často stává.

Pro kanafas je však typické střídání nití ve větším množství, takže více nití, jsou-li v osnově, tvoří pruhy podélné. Pokud jsou jen v útku, tvoří pruhy příčné.

Při pravidelném střídání v obou soustavách nití vzniká kostička. Z větších pruhů je také větší kostka.

Větší, uvnitř členěné kostce se říká káro. Kárované kanafasy nejsou moc rozšířené (ale velmi propracovaná jsou kára vlněná, skotské tartany).

Široké pruhy a velké kostky se v dobách, kdy se vlákno barvilo doma, nedělaly (netkaly, nevyráběly). Důvodem byla neschopnost v domácích podmínkách přízi v přadenech jednolitě (jednotně) obarvit, vznikalo nepravidelné žíhání (tzv. blendy).

Tuto vlastnost barevné příze tkalci „potlačovali“. Barvu často a různě střídali, takže jednolitost plochy narušili.

Barvení se v druhé polovině dvacátého století stále zdokonalovalo a proto zvětšení barevné plochy ve vzoru nebyl problém. Toho jsem osobně využívala v návrzích pro ÚLUV (a jeho prodejny, Krásné jizby v letech 1981-1994).

Rozvíjení těchto vzorů bylo na přelomu století znesnadněno vývojem v technologii snování. Proces se zrychlil, ale omezil rozmezí (rozpětí, velikost) raportu. Velkoplošných kostek jsem se tedy musela vzdát. 

Charakteristickým prvkem historického kanafasu bylo časté používání bílé (režné) barvy. Zda to bylo pouze z ekonomického důvodu – byla to příze, která se nebarvila (pouze se bělila) – nebo i funkčního (pocit čistoty) si netroufnu odhadnout. Na bílé bylo snadné zkontrolovat čistotu věci a bílá též vytvářela kontrast k niti tmavé. 

Vynechat ji znamenalo výrazný odklon od „chalupářského“ stylu. Chtěla jsem pracovat s prolínáním méně kontrastních barev, násobit sytost, ukázat zajímavost střídání barevných bodů, když leží těsně vedle sebe, tvořit optické efekty a klamy.
V jemné kvalitě vznikl dokonce efekt zvaný „šanžán“, známý u hedvábných látek.

V letech 1980-1994, v tkalcovně ÚLUV jsem měla k dispozici málo barev, ale i za této situace se překvapivě dalo vytvořit dost zajímavých barevných odstínů, které se do té doby v kanafasu neobjevovaly. Různé modré se zelenou v jednolité ploše dávaly krásné modrozelené. Hnědá (nudná punčochová) s lila-fialovou najednou hrála svěžím odstínem do růžova atd. 

Vzhledem k tomu, že se příze pro „kanafasovou tkaninu“ musí předem nabarvit, vznikají finanční i časové nároky na výrobu větší, než u tisku.  Z ekonomických důvodů tak vzniká při výrobě tlak na omezení počtu barev, což pro designéra znamená náročnou spekulaci, jak dosáhnout žádoucího efektu.

Při přemýšlení nad první lněnou osnovou jsem měla obavu z toho, jak se bude v kanafasu chovat typicky „lněná“ barva. Původní přirozená barva lněného pololesklého vlákna, která se velmi těžko zobrazuje (popisuje), je trochu béžová a trochu šedá…A protože se nemusí barvit, je vlastně velkým darem pro návrháře ale i výrobce lněných látek.

Režná barva oslabuje ostatní barvy při přetkání, ale překvapivě to nevadí tolik jako u svítivé bílé. Proto mne potěšila práce na vzoru Kuba, kde jsem střídala pouze tři barvy na režné osnově (po jedné, dvou a čtyřech nitech, a přesto lze na látce rozlišit až osm barevných odstínů). 

Řekne-li se kanafas, většina lidí si představí kostičku o velikosti jednoho centimetru, nejspíše bíločervenou.

Tento vzor je rozšířený po celé Evropě, ve Francii je známý jako vichy. V šedesátých letech bylo jeho použití nesmazatelně zapsáno do oděvní historie zásluhou BB, která si z nich nechala ušít svatební šaty (samozřejmě v jemnější kvalitě, než ukazuje obrázek).

Díky své oblibě je někdy tištěn na bavlnu nebo i na materiál umělý (polyester a jiné). To už ale kanafas není, prozradí ho rozdílný líc a rub látky.

Eva Jandíková

https://www.evajandikova.cz

Fotografie látek v článku pocházejí z historických archivů PhDr. Staňkové a MUDr. J. Petránka, z autorského archivu Evy Jandíkové.

Následující vzory látek můžete mít také doma, jsou stále ještě dostupné v e-shopu Atelieru Terej:

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

https://www.terej.cz